Poslední dobou se mezi mými kamarády, známými a osobami, o jejichž existenci mám alespoň malé ponětí, vyskytuje jakýsi boom. Většina mého okolí v současnosti podniká, nebo nedávno podnikla důležité životní kroky. Někteří se rozešli s dlouholetým partnerem, jiní si pořídili společné bydlení, nejedni se vzali či svatbu plánují a další čekají dítě, nebo miminko už mají. Když se kolem vás dějí takovéto věci, je zhola nemožné o nich nepřemýšlet.
S každou událostí mi na mysl vyvstávají otázky typu: Proč budou mít tak velikou svatbu, když ji vlastně nechtějí? Co ti dva mají vůbec společného? Proč zvolili společné bydlení tak brzy/po tak dlouhé době? Jak s ním může čekat plánované dítě, když se naznají ani jeden rok? Je pro ně ta správná doba mít děti? (Mají na to zabezpečit rodinu právě teď když…., Nejsou moc mladí? nebo naopak: Neměli by se o dítě už v jejich věku snažit?) Takto bych mohla pokračovat samozřejmě takřka neomezeně. A u každého páru, který znám, by se našlo něco, čemu více či méně nerozumím.
Co je ale důležité, toto přemýšlení mne většinou zavede k fundamentální otázce: Co od vztahu vlastně očekáváme?
Opět bychom mohli jmenovat různé vlastnosti či potřeby, které považujeme za důležité (a výčet každého by se velmi pravděpodobně lišil), jen namátkou: smysl pro čest, věrnost, oporu, materiální zabezpeční, zábavu, nebýt sám, děti, partnera do společnosti atd.
Při posledním podobném přemítání jsem si vzpomněla na předmět, který jsem před několika lety absolvovala, s názvem Psychologie soužití, manželství a rodiny, vedený nezapomenutelným docentem Ivem Plaňavou. Tento veselý, často pobíhající dědeček studenty vždy zaujme barvitým výkladem, příklady z praxe a životní moudrostí. Díky jeho přednáškám jsem se seznámila s teorií jiného českého psychologa – Stanislava Kratochvíla. Ve své knize Manželská terapie uvádí základní očekávání mužů a žen v manželství. Stručně je lze charakterizovat takto:
Očekávání žen u mužů:
- PoPo aneb Posedět a Popovídat – jedná se o potřebu ženy vypovídat se, ale také zájem o sdílení pocitů partnerem.
- DuPo aneb Duševní Porozumění – tato potřeba zahrnuje nejen samotné sdílení pocitů a názorů, ale také pochopení a porozumění ze strany muže, možnost svěřit se s niternými problémy a vzájemnost.
- VyPo aneb Vycítit, co žena Potřebuje – žena si přeje, aby mezi ní a partnerem byla taková úroveň porozumění, aby nemusela nic říkat a partner věděl, co si přeje. A to ať už se jedná o to, že je třeba vynést odpadkový koš, je smutná a potřebuje povzbudit, nebo o potřebu intimity či sexu.
- VyCe aneb Vyjádřit lásku celým svým životem – tato potřeba v sobě jistou měrou zahrnuje všechny výše zmíněné, ale dává je do širšího emočního rámce. Žena si přeje být mužem milována a má to vycítit z jeho jednání a chování nikoliv jen někdy, ale po celou dobu jejich vztahu.
Očekávání můžů od žen:
- UU aneb Uvařeno Uklizeno – vyjadřuje potřebu mužů mít kolem sebe určitý servis. Přejí si, aby bylo vždy uvařeno, doma bylo útulno, uklizeno, vypráno, vyžehleno a pokud možno tak, aby si nebyli vědomi toho, že žena tyto činnosti provádí.
- SeZa aneb Sex, kdykoliv se mu zachce – tato mužská potřeba spočívá v tom mít sex nejen tak často, jak na něj mají náladu, ale i takový druh sexu, na který mají zrovna chuť.
- OSta aneb Obdiv Stále – muž očekává, že ho bude žena obdivovat. Přeje si, aby mu dávala najevo v soukromí i na veřejnosti, to jak je šikovný, krásný, schopný, dobrý otec, zkrátka ten muž, na kterém je vždy co obdivovat (i když právě odpočívá).
- NeSta aneb Nezatěžovat Starostmi – očekávání, že vše zařídí žena, nebo „se zařídí samo“, zkrátka, že po něm nikdo nebude chtít zařídit školku pro děti, nebo spravit kapající kohoutek. Muž si doma nepřeje dělat něco, co se mu právě nechce.
Když jsem tato očekávání slyšela z úst docenta Plaňavy poprvé, zdála se mi trochu úsměvná a mírně přitažená za vlasy (slyšet je o pět let dříve, pravděpodobně bych se jim vysmála úplně). Ovšem s postupem času, s hlubší znalostí psychologie, s množstvím osobních i zprostředkovaných zážitků jsem dospěla k závěru, že nejen že „na tom něco asi bude“, ale zdá se mi, že se tento koncept základních očekávání v manželství dá aplikovat (narozdíl od mnoha jiných) na téměř všechny páry žijící společně.
Samozřejmě netvrdím (a pánové výše zmínění také ne), že toto jsou absolutní pravdy, na které není námitek, nebo že platí stoprocentně na celou populaci. Ani si nemyslím, že to jsou jediná důležitá očekávání v manželství (či jiném soužití). Když nic jiného, stojí určitě za zamyšlení.
Určitě doporučuji přečíst si celou knihu Manželská terapie. Z díla docenta Plaňavy můžu doporučit Spolu každý sám – v manželství a rodině (ale je opravdu těžké z tak zajímavého a čtivého díla vybrat jen jednu publikaci).