Vždycky jsem byla poněkud skeptická, co se seznamování na internetu týče. Nejsem ten typ člověka, který by měl problém dát se do řeči s někým na ulici, nebo ve vlaku (koneckonců, tak jsem se seznámila i s manželem) a tak jsem se nikdy ani neuchylovala k tomu, abych hledala někoho na internetu. Jsem zastáncem prvního pocitu, seznámení pěkně postaru z očí do očí, protože přeci jen tak člověka poznám nejlépe, že?
Také si obecně dávám pozor na to, co o sobě píši na internetu, dokonce nemám ani Facebook, nevkládám nikam fotky, které by se daly zneužít, nehlásám, že jsem právě na dovolené a už vůbec nezveřejňuji své problémy fyzické či duševní. Zkrátka, dávám si na své soukromí pozor.
Proto mne dost udivilo, když jsem v posledním roce na internetu celkem náhodně narazila na dvě duše, které jsem nehledala a přesto našla. Jednu jsem nikdy neviděla, druhou dvakrát. Přesto si s nimi rozumím, s každou jinak, s oběmi mám něco společného, víc než něco. Vyvstává otázka čím to je, že s někým, kdo je vlastně cizí můžete mluvit o ničem i o všem? Jak to, že po dvaceti minutách v kavárně si s někým svěříte takové věci, které s některými, co znáte dlouhá léta nesdílíte? Proč cizí lidé mohou být vlastně blízkými? A jak je vlastně možné, že takovéhle lidi najdete na internetu?
Náhoda? Osud? Nebo snad ten šestý smysl funguje i online?
V tuhle chvíli ani nezáleží na tom, jestli se z nich časem vyvinou dobří přátelé, nebo mi po nich zůstane jen pár pěkných vzpomínek. Jsem ráda, že jsem je našla a možná trochu přehodnotím svůj názor na seznamování na internetu :-)