Štika a tůň
Žila jedna štika v pěkné tůni,
den co den si v ní tůní.
Do potoka se nikdy nepodívá
a jak už to tak bývá,
do její tůně nikdo nesmí vplout,
jen a jen její je každý v tůni kout.
Jednou se do tůně
přišlo napít malé slůně.
Štika mu vodu nechce dát,
že prý se bude kvůli ní i prát.
Štika chňapla a slůně málem přišlo o chobot
a rybáři zas kvůli štice teče voda do bot.
Ani malá žabka vajíčka zjara naklást nemohla,
štika si postavila hlavu, místo aby žabce pomohla.
U potoku, který teče kolem,
snesl by se i rak s volem.
Jen štika v tůni pořád sama.
Té nedomluví ani její máma!
Již nikdo nezavítá do tůně
a nikdo neví, že v ní štika stůně.
Jak ráda by teď byla,
kdyby jí nějaká ta rybka navštívila.
Kdyby slůně opět přišlo pít
a ona mohla přítele mít.
Neměla tak zlá být
a měla dát slůněti pít.
Měla žabku pustit do tůně
a neroztrhat rybáři boty, nechat mu je.
Teď štika, sama sebou potrestaná,
nedožije se příštího rána.
Ne že by tak nemocná byla,
zemře žalem, že všem ukřivdila.
A jaké ponaučení z toho plyne?
Musíš druhému pomoci, i když máš zájmy jiné.
Jen tak budeš oblíben
a šťastný budeš každý den.
Tato bajka vznikla jako slohová práce na gymnáziu léta páně 2003 :-)
Poznámka: Vytaženo ze šuplíčku – veškeré nedokonalé rýmy a gramatické chyby byly v zájmu autentičnosti ponechány :-)